Portréty od významného českého fotografa Jindřicha Štreita jsou doprovázeny texty novinářky Martiny Vašíčkové, zachycující příběhy cizinců, kteří v České republice našli druhý domov.

Výstava je putovní a vznikla v roce 2011 v rámci projektu Pozitivní obraz cizince v České republice, který organizovala Charita ČR. Klade si za cíl podpořit vzájemný dialog a sdílení kulturně-společenských zážitků. Představuje pestrost pohledů, kterými cizinci vidí českou společnost.

Výstava mapuje osudy lidí, kteří se narodili stovky a tisíce kilometrů od českých hranic, ale rozhodli se žít v Česku. Jindřich Štreit a Martina Vašíčková se při vytváření portétů cizinců zaměřili na zmapování rodinného či pracovního prostředí podle toho, kam je oslovení lidé pozvali nebo kde je právě zastihli.

Do projektu se podařilo zapojit migranty z blízkého zahraničí, ze Slovenska, Německa, Polska, Ukrajiny, i zámořské a exotické národnosti, Spojené státy, Kolumbie, Ekvádor, Uganda, Jihoafrická republika.

Různé životní osudy a zkušenosti, které dokreslí textová část výstavy, odhalují samozřejmosti, které si mnozí Češi už ani neuvědomují – „jsme tady, protože tu není válka“, „chci tady vychovávat děti, protože tady funguje sociální a společenský systém“, „číšníci v restauracích a úředníci na úřadech jsou nevšímaví a arogantní“, „všude na světě mi už vždycky bude chybět kofola“, „Češi jsou neuvěřitelně negativní a depresivní, ale na druhou stranu mají skvělý smysl pro humor“, „tady jsem zapustil kořeny, kde jinde bych měl být pochovaný“…

Ukázka z vyprávění cizinců žijících u nás:

Zabih Paynda, 54 let, směnárník, Brno / Afghánistán:

„U nás byli komunisté, bylo jedno, jestli jste studoval nebo ne. Když jste se odněkud vrátil, dali vám samopal a poslali vás na frontu. Tak jsem využil nabídku na studia a v roce 1982 se začal učit v Československu. A schválně studium prodlužoval,“ popisuje Zabih důvody odchodu ze své země. V Brně vystudoval Vysoké učení technické, pak vedl obchod, posledních patnáct let pracuje jako směnárník. „Žiji tady v klidu, cítím se dobře,“ říká. Ale zažil i vydírání v době divokého kapitalismu na konci minulého století. „Mám legální zbraň, bez ní to v práci s penězi nejde,“ tvrdí. „Na Afghánistán jsem úplně nezapomněl, prožil jsem tam dětství. Ale stejně mě to nejvíc táhne tam, kde jsou moje děti a česká manželka. Doma je přece tam, kde máte rodinu, a ta je v Brně.“

Francie Finn a Greg Chandler, 38 a 41 let, provozovatelé hostelu, Olomouc/Austrálie:

„Když sedím u hokeje a Olomouc dává gól, cítím se tu jako doma. Ale jsou případy, kdy jsem naprostý cizinec. Nejhorší je to v restauracích. Číšníci jsou nevšímaví, arogantní. Teprve se učí, jak být číšníky. Taky na úřadech je to hrůza. Ale máme tady velmi dobré kamarády a Olomouc je tajemné, krásné město a nikdo o něm moc neví. Když jsem snil o vlastním hostelu, byla Olomouc moje první volba,“ vypráví Greg, proč se v roce 1998 rozhodl začít provozovat hostel pro turisty v hanácké metropoli.

„Konkurence tady nenabízí informace v angličtině, zdejší ubytovny nemají společné prostory nebo kuchyň pro hosty. My máme navíc nejlepší informace o městě, o kultuře, festivalech, vymysleli jsme pěší trasy po památkách. Když se děje něco zajímavého, doporučíme to. Pro Novozélanďany a Australany je například velmi exotický hokej. Tak jim půjčujeme brusle a vysvětlíme, jak se dostat na zimní stadion,“ líčí Greg a Francie, kteří už prý s Moravou tak srostli, že by nechtěli žít jinde. „Hlavně by nám všude jinde na světě chyběla kofola.“

více informací na:"http://www.charita.cz/":http://www.charita.cz/

Tato aktivita probíhají v rámci projektu „Společný kraj“ podpořeného Evropským fondem pro integraci státních příslušníků třetích zemí.

Jedná se o výstavu Charity Česká republika.